Tibetský španěl  

 

 

KDO JE TU DÉLE?

 

    Tibetský španěl patří bezesporu k nejstarším plemenům. Ovšem jak dlouho na této zemi je, těžko říci. Psi podobní dnešnímu tibetskému španělovi se vyskytovali podle vyobrazení již v 7.století. Ovšem zda se nejedná  o ještě nepříliš osrstěného pekingského palácového psíka nikdo s jistotou zatím neurčí. Co se týče historie tibetského španěla, nejsou odborníci zajedno. Jedni zastávají názor, že se jedná o blízkého příbuzného pekinéze. Tedy lépe řečeno jedni tvrdí, že tibetský španěl vzešel z pekingského palácového psíka ve spojení s jiným neznámým malým psem z Tibetu. Nevylučují ani přikřížení mopse. Druhou teorií o vzniku tohoto plemene je, že se jedná o původní plemeno, které právě naopak ovlivnilo vývoj a vzhled pekinéze a dalších plemen. Právě podobnost, ale zčásti i povahové rysy tibetského španěla a pekinéze jsou téměř zárukou, že část historie mají tato dvě plemena společnou.

 

TIBETSKÝ ŠPANĚL V KLÁŠTEŘE

 

    V každém případě za zmínku stojí hypotéza, že tibetský španěl vznikl z tibetské dogy, nebo je s ní alespoň úzce spřízněn. Tomu, komu by se zdála tato domněnka přinejmenším nadsazená je nutné připomenout, že jsou známy četné mutace genů u různých plemen. Navíc jsou jistě nezanedbatelné důležité znaky (nasazení ocasu, uší, struktura srsti…), které mají tibetský španěl a tibetská doga společné. Mimoto v klášterech žil po boku právě s tibetskými dogami. Tibetští španělé upozorňovali štěkotem na nebezpečí a k samotnému případnému zásahu byly využívány právě tibetské dogy. Tibetský španěl rozhodně není příbuzný ani tibetskému teriérovi, jak by název napovídal, existuje i úvaha o příbuznosti s lhasou apso.

    Jen ty nejkrásnější „chlupaté exempláře“ mohly pracovat v klášteře. Tibetský španěl byl chován také venkovským lidem. Kromě hlídání sloužili i jako „živé teplo“ – zahřívali. V klášterech však měl ještě jedno poslání, a to v lámaistickém náboženství. Byl totiž využíván k pohánění modlitebních mlýnků. Jednalo se o jakýsi válec rotující kolem své osy, na kterém byly napsány různé modlitební texty. Psíci k této službě byli cíleně cvičeni, neboť se tento živý motorek musel umět náležitě chovat. Za nejcennější byli považováni ti nejmenší jedinci.

    Kdysi se v Tibetu údajně tibetští španělé nazývali „Jemtse Apso“, (tedy „ostříhaný apso“). Pravdou je, že občas se u lhasy apso objevují psi s výrazně kratší srsti.

 

ZAČÁTEK CHOVU MIMO DOMOVINU

 

    Přestože byli nezřídka darováni do Číny, získat tibetského španěla a dovést do Evropy bylo téměř nemožné. Koupit se nedal, protože nejen mniši, ale i další obyvatelé Tibetu věřili, že nosí štěstí. Byl tedy darováván, a to jen ve výjimečných případech.

    Hlavní podíl na vývoji a zušlechtění tibetského španěla mají Angličané. V roce 1895 jeden neznámý námořník dovezl z Indie do Anglie prvního tibetského španěla. Jmenoval se Ching a byl v barvě sobolí (červené). Tento pes zemřel v roce 1908. Následně dovezla MacLaren Morrison hned několik tibetských španělů. Bohužel není známo ani přesné datum, odkud, ani bližší informace o importovaných jedincích. V 1905 dovezl Frank Wormald tibeťáčka jménem Lhasa přímo z Tibetu. Tibbyho (neboli tibetský španěl) si pozvolna získával srdce Angličanů, a i když jeho zemí původu je Tibet, patronát nad tímto plemenem a zásluhu na počátečním prošlechtění oficiálně vznikajícího plemene má Anglie.

   Přestože Tibeťané, Číňané i Indové vypracovali pro tibetského španěla standard, oficiálně platí standard anglický. Právě Angličané vypracovali standard tibetského španěla první. Pro první standard z roku 1934 stála modelem zlatě červená fenka z Tibetu jménem Dolma of Ladcock paní A.R.H.Greigové. Bohužel tato fenka byla velmi drobounká, vážila pouze 2,5 kg, a proto nikdy nebyla v chovu využita.

    Protože byl v mnoha zemích ještě před rozšířením tibetského španěla již hojně rozšířen pekingský palácový psík, veřejnost se na tibetského španěla (díky jejich podobnosti) dívala s nedůvěrou. Možná právě tato podobnost byla důvodem, proč se hojně nikdy nikde nechoval. Patří mezi celosvětově málopočetná plemena.

 

JAK JE TO S NÁZVEM

 

    O jeho pomýlený název - „tibetský španěl“ se postarali Angličané. I když má v názvu „španěl“, se španěli nemá nic společného. Španělé byli v Anglii velmi oblíbeni, a protože jistá podobnost s malými španěli je nepopiratelná (např. s kavalír king charles španělem), s vymýšlením názvu se asi příliš dlouho netrápili. Přesto ho Angličané v jednu dobu také nazývali „prayer dog“, tedy „modlitební pes“.

 

POČÁTKY MODERNÍHO CHOVU

 

    Během 2.sv.války tibetští španělé v Evropě téměř zcela zanikli. Po jejím skončení Angličané z Asie dovezli další tibeťáčky a již úspěšněji se pokusili o jejich rozšíření. Za to jak vypadá tibby dnes, může příbuzenská plemenitba. Ve většině sáhodlouhých rodokmenů figurují vždy dvě jména – červený pes Garpon a fena černá s červenými znaky Potala (matka Mughiwuli, otec Tashi, praví klášterní psi). Garpon a Potala se do Anglie dostali díky poručíkovi Hawkinsovi. Tito dva španělé dali základ modernímu chovu, společně s zlatočervenou Dolmou, kterou přivezl sir Edward Wakefield v roce 1947. (Vyznat se v historii – přivezených prvních tibeťáčků je někdy poměrně složité, neboť se vyskytovali různí jedinci stejných jmen.)

    Britský klub vznikl v roce 1957. Zde je doposud chován pravděpodobně v největším počtu. Mezinárodního uznání FCI se dočkal 22.8.1961. Do Švýcarska se první tibby dostal již v roce 1969. Dovezl ho se W.Nouč a nechal zapsat do švýcarské plemenné knihy. Zde se první vrh narodil v roce 1973. V osmdesátých letech se dostal do Francie, Holandska, Dánska, v roce 1991 do Německa. V polovině devadesátých let do Rakouska a k nám. V roce 1999 vznikl v České republice samostatný Klub chovatelů tibetských španělů. 

    Americká AKC jej uznala až v roce 1983. Ještě zajímavost: v britském muzeu můžete spatřit preparáty dvou černobílých tibetských španělů. Jedná se o Lamu a Lunu. Oba pocházeli z Lhasy a do Anglie se coby dospělí dostali v roce 1911.   

 

POSÍLENÍ CHOVU NA POČÁTKU 21. STOLETÍ

 

    V roce 2001 byla v Římě objevena dá se říci rarita - černě zbarvený tibetský španěl jménem Leo. Jednalo se o devítiletého psa, kterého majitelé zakoupili na hranicích Kirgizie a Bisheku. Nejednalo se však o psa s průkazem původu. Proto pro radost chovatelů, ale ne příliš velké nadšení majitelů, (kteří nejsou chovateli, mají psíka pouze pro potěšení), nastala velká akce. Pověření veterinární lékaři a mezinárodní rozhodčí pro exteriér posuzovali, zda se jedná o čistokrevného tibeťáčka či nikoliv. Konečný verdikt zněl ve prospěch chovatelů tibetských španělů s konstatováním, že se jedná o typického představitele plemene. Posílení chovu již bylo velmi zapotřebí. Nastala nevídaná spolupráce chovatelů z České republiky, Slovinska, Finska a Švédska. Jako první fenka, která tímto psíkem byla nakryta se jmenovala Dragonsong Worldclass a byla právě z naši republiky. Jednalo se o fenu v barvě black and tan, importovanou z USA, jejíž majitelkou je Marta Dlabolová z Prahy. Z tohoto spojení se narodilo 5 štěňat nejrůznějších barev, vždy s kombinací s černou. Již před narozením bylo jasné, že ani jediné štěně z takového raritního vrhu nepadne do rukou kohokoliv. Nakonec každé štěně putovalo do jiné země: Finska, Švédska, Slovinska, Německa a jen jediné zůstalo v České republice. V České republice zůstala černá fena jménem Waling Modrá písnička a tím šťastným majitelem se stal MVDr.Lešek Król.

 

PRO KOHO SE HODÍ?

 

  Tibetský španěl představuje ve svém vzhledu i povaze původní, chovatelstvím téměř nezměněné plemeno. Naštěstí zůstal jaksi „přírodní“, bez přehnaných extrémů (nepříliš dlouhá srst, akorátně dlouhá morda, nepříliš krátké končetiny). Právě tento nepřemrštěný vzhled z něj dělá ideálního společníka, který je nadšen jak z lenošení, tak z dlouhých výletů. Navíc se jedná o zdravé plemeno, u kterého se téměř nevyskytují žádné vrozené exteriérové defekty. Možná právě pro svou zdravou obyčejnost se nestal módním plemenem. Jeho nekonfliktní povaha, roztomilý vzhled a snadná údržba jistě potěší každého, kdo hledá přizpůsobivého a nenáročného psího společníka. 

   Je vhodný jako společník pro samotáře, stejně tak do početné rodiny… Uvítá i hodně sportovně založenou rodinu. Není choulostivý a nevadí mu žádné počasí. Tedy výlet do hor je pro něj potěšením.

 

VÝCHOVA

 

    Svou rodinu miluje nadevše a má k ní velmi silnou citovou vazbu. Je velmi vnímavý na náladu svého pána a rychle se jí přizpůsobí. Je velice společenský a touží být neustále se svou rodinou. Neznamená to sice, že musí mít neustále společnost, ale uvítá jakoukoliv rodinnou aktivitu.

    Potřebuje usměrnění trpělivou výchovou. Někdy má svůj vlastní názor, tedy ne každý příkaz bere na vědomí. Avšak nepořídíte s ním nic po zlém. Naopak. Nesnáší křivdu. Je čistou individualitou. Na straně druhé je pozorným a neúnavným žákem. Je pro něj typická orientální nezávislost.

    Výchova není příliš těžká. Nutná je však důslednost, protože má někdy „svoji hlavu“. Samostatnost mu rozhodně není cizí. Je velice chytrý, což dokazuje i skutečnost, že jeden z českých tibetských španělů je cvičen na záchranářského psa, jiný úspěšně složil všestranné služební zkoušky pro malá plemena. Je možné s ním dělat i agility (mini), ale je nutné se smířit s tím, že vynikat v rychlosti asi nebude, neboť jeho temperament je průměrný. Ve světě je velmi úspěšně využíván pro canisterapii. Každopádně je tibetský španěl hlavně milým společníkem pro člověka, psem vhodným i pro začátečníka.

 

SOUŽITÍ V DOMĚ

 

    Kdysi byli určeni k hlídání. Dnes je jeho úloha čistě společenská, i když sklony k hlídání si uchoval dodnes. Rád se dívá z okna na ulici a sleduje, co se venku děje. Na cokoliv podezřelého reaguje štěkotem. Přesto není zbytečně uštěkaný. Je odvážný až sebevědomý, ale je obezřetný a poněkud zdrženlivý vůči cizím. Hned tak se ničeho nezalekne. Neznámou návštěvu si nejdříve hodnou chvíli zdálky prohlíží a zvažuje její úmysly. S ostatními psy i zvířaty vychází obvykle dobře.

    V bytě potřebuje mít své místo, kde si může nerušeně odpočnout, kdykoliv bude chtít. Zajímavostí je, že většinou spí jako kočka. Tedy s předními tlapkami podsunutými pod sebe.

 

CHOV, ZDRAVÍ, PÉČE

 

    Je zapotřebí čas od času zkontrolovat, zda řasy nerostou nepravidelně. Mohly by dráždit oči. Oči některých jedinců jsou citlivější, mají sklony k slzení, a proto je zapotřebí je vhodně ošetřovat. Jako u desítek dalších plemen je i u tibbyho zaznamenán výskyt onemocnění očí, známé pod zkratkou PRA. V mnoha zemích je již toto onemocnění povinně sledováno a do chovu se samozřejmě pouští jen nepostižení jedinci. Tibeťáčci mívají problémy se složitějšími veterinárními zákroky, neboť špatně snáší narkózu.

    Koupání se doporučuje cca co 2 měsíce, kartáčování a česání postačí jednou týdně až čtrnáct dnů. Během období línání samozřejmě častěji. Jiná složitější péče není zapotřebí.

    Feny hárají zpravidla jen jednou do roka. Zajímavostí je, že psi se většinou zajímají jen o feny stejného plemene.   

 

ZKRÁCENÝ STANDARD PLEMENE

 

CELKOVÝ VZHLED: Malý, aktivní a ostražitý. Dobře vyvážených celkových proporcí; délka trupu lehce přesahuje kohoutkovou výšku.

 CHOVÁNÍ / CHARAKTER (POVAHA): Veselý pes, se sebevědomým vystupováním, mimořádně inteligentní, rezervovaný vůči cizím. Ostražitý, věrný, ale nezávislý.

 HLAVA: Malá v poměru k tělu, nesena hrdě. Samčí výraz u psů, avšak bez hrubosti.

 MOZKOVNA

Lebka: Středně široká, středně dlouhá a lehce klenutá.

Stop: Mírný, ale zřetelně vyznačený.

 LEBKA OBLIČEJOVÉ ČÁSTI:

Nosní houba: Přednostně černá.

Tlama: Střední délky. Tupá, dobře vyplněná, prostá vrásek. Brada je značně hluboká a široká.

Čelisti / zuby: Mírný předkus. Spodní čelist mezi špičáky je široká, s rovnoměrně uspořádanými řezáky. Plný chrup je žádoucí. Při zavřené tlamě nesmí být vidět zuby a jazyk.

Oči: Tmavě hnědé, oválné, bystré a výrazné, střední velikosti, uloženy poměrně daleko od sebe, ale směřující přímo vpřed; Oční víčka černá.

Uši: Střední velikosti, visící, u dospělých psů bohatě osrstěné, nasazené poměrně vysoko. Žádoucí je, aby se po stranách poněkud zvedaly od lebky, ale nesmí být neseny odstávající. Velké, těžké, hluboko nasazené uši jsou netypické.

 KRK: Mírně kratší, silný a plynule přechází do trupu. Pokrytý hřívou popřípadě šálem tvořenými z delší srsti; tento znak je u psů výraznější a lépe vyjádřen než u fen.

 TRUP: Délka trupu od kohoutku ke kořeni ocasu je poněkud větší, než je kohoutková výška psa.

Hřbet: Rovný.

Žebra: Dobře klenutá.

 OCAS: Vysoko nasazený, bohatě osrstěný (s praporci) a v pohybu vesele nesen stočený nad hřbetem. (Ocas visící v postoji dolů se nesmí penalizovat.)

 KONČETINY

 HRUDNÍ KONČETINY: Střední síly kostí. Hrudní končetiny lehce prohnuté, ale dobře navazují na plece.

Plece: Dobře uložené, skloněné dozadu.

 PÁNEVNÍ KONČETINY: Dobře utvářené a silné.

Kolenní klouby: Středně vyjádřené zaúhlení.

Hlezna: Hluboko postavená, při pohledu zezadu rovná.

 TLAPY: Zaječí tlapky. Malé a dobře formované, s osrstěním mezi prsty; toto osrstění často přesahuje tlapky. Kulaté kočičí tlapky jsou nežádoucí.

 CHODY: Rychlonohý dojem, přímý, volný a sebevědomý pohyb.

 OSRSTĚNÍ

 SRST: Krycí srst hedvábné struktury, krátká v obličejové partii a na přední straně končetin, středně dlouhá na těle, ale poměrně hladce přiléhající. Podsada je jemná a hustá. Uši a zadní strany končetin krásně osrstěny. Ocas a zadní strana stehen bohatě pokryté dlouhou srstí. Celkově by osrstění nemělo být nadměrně bohaté, přičemž feny bývají zpravidla méně osrstěny a mají méně vyjádřenou hřívu než psi.

 BARVA: Všechny barvy a jejich kombinace jsou povoleny.

 VELIKOST A HMOTNOST:

Kohoutková výška:cca 25,4 cm (10 palců).

Hmotnost:Ideální v rozmezí 4,1 až 6,8 kg (9 - 15 liber).

 VADY:Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.

 Pozn.:Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku. 

 

                                      Text: Eva Nohelová, www.rancpohoda.cz